Komunistická Evropa

Marxisticko-leninská věda se od svého vzniku ocitala před nebezpečím, že buďto bude ovlivněna buržoazními teoriemi, které vyplynuly z nových podmínek kapitalismu, nebo se bude novým poznatkům uzavírat a dogmaticky opakovat dosavadní marxisticko-leninské poučky bez spojitosti s novým poznáním.

Rok 1989 byl jen vyvrcholením další etapy, etapy revizionismu, která se začala stupňovat smrtí J. V. Stalina. Nebyly důsledně dodržovány a rozvíjeny teorie marxismu-leninismu v návaznosti na dosavadní antikomunistické teorie, proti kterým nebyla důsledně respektována již vypracovaná poučení. Revizionistům nebylo zabráněno rozvíjet teorie, jejichž původ můžeme nalézt již v padesátých letech minulého století. Tyto teorie prohlašují, že dosavadní marxismus-leninismus je překonán a potřebuje důkladnou revizi. Jádro revize marxismu-leninismu se soustřeďuje do oblasti politické ekonomie a marxistické filosofie, s cílem obhajoby buržoazních teorií. Po roce 1989 marxismus-leninismus ztratil (nejen v ČR) svůj vědecký náboj a uplatnění v praxi. Tak zvané „levicové strany“ již popírají, že by kapitalismus stál před zhroucením a poukazují na to, že se třídní rozpory zeslabují. Rovněž Marxova teorie nadhodnoty neušla jejich kritice, avšak to vše nepřineslo v tomto ohledu žádné konkrétnější návrhy. V oblasti politiky byly revidovány jedny ze základů marxismu, to znamená učení o třídním pojetí společnosti, třídním boji a diktatuře proletariátu. Podle nich nelze již pohlížet na buržoazně-demokratický stát jako na nástroj třídního panství. Zajišťuje totiž, podle nich, politickou svobodu, hlasovací právo a umožňuje tím pozvolné „vrůstání“ socialismu do kapitalismu, bez potřeby revoluce. Programovým cílem revizionistů a oportunistů, vydatně „živeným“ i některými představiteli tzv. “levice“ není revoluce a uchopení moci proletariátem, ale naopak přizpůsobování se denním událostem a získávání drobných nebo chvilkových výhod. Přes ohromnou rozmanitost specifických národních poměrů se revizionismus a oportunismus stal jevem mezinárodním i v Evropské unii. Jejich třídním a ekonomickým základem je svazek dělnické aristokracie a dělnické byrokracie, tedy části proletariátu, s buržoazií. Nazývají sami sebe komunisty, ale situují svůj projekt alternativní společnosti na úroveň transformace Evropské unie. Nezazní ani slovo o EU jako o imperialistickém sdružení vytvořeném nejmocnějšími a nejagresívnějšími monopoly kontinentu. Velmi závažný projev oportunismu je prezentován názory typu „Má-li EU přežít, musí se změnit“. Jasný a typický „školní“ příklad oportunismu. Drobné a jakoby „demokratické“ změny a snahy o přizpůsobování se a tvorba kompromisů, jsou proletariátu nepřátelské. EU byla, je a svou podstatou bude imperialistická a směr jejího vývoje je fašizace. Strategické zájmy EU jsou podřízeny strategickým zájmům a cílům NATO, a tedy zájmům USA a tvoří tak jednotný imperialistický blok. Líbivé řeči o vytvoření demokratičtější EU v pojetí, kdy budou „více“ rozhodovat občané, jsou úsměvné a trapné. Úsměvné proto, že v podmínkách imperialismu občané nerozhodují a rozhodovat nikdy nebudou. Trapné pak proto, že jsou nevědecké. Rozhodující jsou zájmy kapitálu, korporací, finančních oligarchií. Jediným východiskem k přežití lidstva je změna politického systému, bez kterého nemůže lidstvo, tedy i Evropa, tedy i Česká republika přežít. Komunisté tak mají historickou povinnost bojovat za kvalitativní změnu politického systému v jednotlivých zemích, za likvidaci současné Evropské unie a NATO a likvidaci všech vojensko-politických uskupení. Za obnovení Komunistické internacionály. Bez socialistické revoluce není další vývoj možný a není možné směřovat k beztřídní společnosti – ke komunismu. Revoluci však nelze chápat jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces. Revoluční ideologie a revoluční hnutí musí tvořit jednolitý celek. Pro komunistické hnutí platí jedno jediné heslo: Proletáři všech zemí, spojte se!