Čemu nás učí Beethovenova Devátá

Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena poprvé zazněla přesně před 200 lety (2. května) a od té doby se stala pravděpodobně dílem, které se dá nejspíše přijmout za své z politických důvodů. (Přeložil Vladimír Sedláček)

Hrála se na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936; v tomto městě byla provedena znovu na Vánoce 1989 po pádu Berlínské zdi, kdy Leonard Bernstein nahradil slovo „Radost“ v chorálním finále slovem „Svoboda“; Evropská unie přijala téma symfonie„Óda na radost“ jako hymnu. (V těchto dnech se Devátá hraje v koncertních sálech po celém světě na památku premiéry. Svět klasické hudby miluje výročí.)

Beethovena by možná překvapila politická přitažlivost jeho mistrovského díla. Politika ho zajímala, ale jen proto, že se hluboce zajímal o lidstvo. Vypráví se, že původně chtěl svou symfonii „Eroica“ věnovat Napoleonovi – měla se jmenovat „Bonaparte“ – ale poté, co Napoleon opustil ideály francouzské revoluce a byl korunován císařem, změnil názor.

Nevěřím však, že by se Beethoven zajímal o každodenní politiku. Nebyl aktivista. Místo toho byl hluboce politickým člověkem v nejširším slova smyslu. Zabýval se morálním chováním a širšími otázkami dobra a zla, které se dotýkaly celé společnosti. Významná pro něj byla především svoboda myšlení a osobního projevu, kterou spojoval s právy a povinnostmi jednotlivce. Neměl by pochopení pro dnes široce rozšířený pohled na svobodu jako na bytostně ekonomickou, nezbytnou pro fungování trhů.

Nejblíže k politickému prohlášení v Deváté je text v srdci poslední věty, v níž poprvé zazněly hlasy v symfonii: „Všichni lidé se stávají bratry.“ Chápeme to nyní více jako výraz naděje než sebevědomé prohlášení, vzhledem k mnoha výjimkám ze sentimentu, včetně Židů za nacistů a příslušníků menšin v mnoha částech světa. Množství a rozsah krizí, kterým lidstvo čelí, tuto naději těžce zkouší. Už jsme viděli mnoho krizí, ale nezdá se, že bychom se z nich nějak poučili.

Devátou vidím i jinak. Hudba sama o sobě nestojí za ničím jiným než za sebou. Velikost hudby a Deváté symfonie spočívá v bohatství jejích kontrastů. Hudba se nikdy jen nesměje nebo nepláče; vždy se směje a pláče zároveň. Vytváření jednoty z protikladů – to je pro mě Beethoven.

Hudba, pokud ji pořádně studujete, je poučením pro život. Od Beethovena, který byl samozřejmě jednou z nejsilnějších osobností v dějinách hudby, se můžeme mnohému naučit. Je mistrem ve spojování emocí a intelektu. S Beethovenem musíte být schopni strukturovat své pocity a vnímat tu strukturu emocionálně – fantastická lekce pro život! Když jsme zamilovaní, ztrácíme veškerý smysl pro disciplínu. To hudba nedovoluje.

Ale hudba znamená pro různé lidi různé věci a někdy dokonce různé věci pro stejnou osobu v různých okamžicích. Může být poetická, filozofická, smyslná nebo matematická, ale musí mít něco společného s duší.

Proto je metafyzická – ale výrazové prostředky má čistě a výhradně fyzické: zvuk. Právě tato trvalá koexistence metafyzického poselství prostřednictvím fyzických prostředků je silnou stránkou hudby. Je také důvodem, že když se snažíme popsat hudbu slovy, jediné, co můžeme dělat, je formulovat své reakce na ni, a ne uchopit hudbu samotnou.

Devátá symfonie je jedním z nejdůležitějších uměleckých děl západní kultury. Někteří odborníci ji označují za největší symfonii, jaká kdy byla napsána, a mnozí komentátoři chválí její vizionářské poselství. Je také jedním z nejrevolučnějších děl skladatele, který je definován především revoluční povahou svých děl. Beethoven osvobodil hudbu od převládajících konvencí harmonie a struktury. Někdy cítím v jeho pozdních dílech vůli rozbít všechny známky kontinuity.

Italský filozof Antonio Gramsci řekl úžasnou věc v roce 1929, kdy měl Itálii pod palcem Benito Mussolini. „Má mysl je pesimistická, ale má vůle je optimistická,“ napsal příteli z vězení. Myslím, že tím chtěl říct, že dokud žijeme, máme naději. Snažím se brát Gramsciho slova k srdci dodnes, i když ne vždy úspěšně.

Podle všeho byl Beethoven odvážný a odvahu považuji za základní vlastnost pro pochopení, natož pro výkon Deváté. Dalo by se parafrázovat mnoho z Beethovenova díla v duchu Gramsciho rčení, že utrpení je nevyhnutelné, ale odvaha k jeho překonání činí život hodnotným.

Daniel Barenboim je klavírista a dirigent, spoluzakladatel West-Eastern Divan Orchestra a zakladatel berlínské hudební academie Barenboim-Said.

Převzato z webu Portside.org

Originál byl napsán Danielem Barenboimem pro The New York Times 6. května 2024