Český Řek Zorba

…tak se měla jmenovat kniha, kterou jsem slíbil, že o něm napíšu a vydám. Bohužel čas trhl oponou pro oba v nepravou chvíli trochu jinak… a životopisnou knihu s jeho verši, písněmi a mnoha fotografiemi už nevydám.

Pobratřili jsme se po převratu jako Vinetú a Olda Šetrnej, ale nikoliv vlastní krví nebo moravskou slivovicí či „ouzo“ anýzovým likérem typickým pro Řecko, národním to nápojem Řeků hned po mateřském mléku, ale především vzájemným oplodňováním náměty, zajímavostmi, zkušenostmi, a hlavně soubojem ostrých, nekompromisních, odvážných, avšak vždy logických a po spravedlnosti toužících myšlenek.

Bylo to přátelství na život a na smrt. Drželi jsme si palce při každé nové činnosti a plnění svých snů. Bál jsem se o něj když uprostřed bombardování Bělehradu při okupaci Jugoslávie teroristickou Severoatlantickou aliancí pořádal koncert uprostřed mostu tohoto staroslovanského města.

Jeho nezaměnitelný hlas připoutal pozornost nejen zpěvem ale i mluveným slovem. Úsměvem rozzářil mladé i staré, vnitřním přesvědčením vždy dával najevo úctu k lidem práce bez ohledu na to, zda šlo o řemeslníka či vědce. Byl hrdý Severomoravan, kde prožil celý svůj život, ale šíří záběru svého srdce překračoval kontinenty.

Jeho otevřenost odzbrojovala všechny škarohlídy, neúnavnost drtila jak rodinu, tak i jeho spolupracovníky, preciznost v práci i umění byla profesionální a nepřeberná nápaditost dostala každého, kdo se nacházel v jeho blízkosti.

Připomínal mě okamžiky z dětství, kdy jsem v Houštce ve Staré Boleslavi pozoroval s tátou Emila Zátopka, jak při trénincích pořád čekal na dobíhající ostatní spolu partnery běžce, ale také knižního hrdinu práce Pavku Korčagina z Ostrovského Jak se kalila ocel s jeho neskromně nedostižným „Neznám slova – nejde to!“

Dobrým nápadům neuměl říci ne. Bál jsem se mu zavolat s jakoukoliv prosbou či nápadem, ne proto že odmítne, ale že nezvládnu jeho bleskovou reakci a že zjistím že vlastně já nejsem dostatečně připraven.

Narodili jsme se oba pár let po válce ve stejném roce a tak nás také provázely podobné křižovatky dětství, mládí a života vůbec. Od školních let jsme například sledovali úsilí kubánských barbudos v jejich boji za svobodu. Kubánský lid, Kuba a její hrdinové a světově proslulí lídři se stali naší srdeční záležitostí. A tak když se po převratu ze dne na den z kubánských bratrů, kteří během pár let budování nové společnosti dokázali překonat neskutečné překážky a svou odvahou a pokrokovostí se stali Kryštofem Kolumbem pro celou Latinskou Ameriku velikosti sochy Ježíše v Riu, …se najednou u nás stali největšími nepřáteli…, tak jsme se, každý po svém do hlásání pravdy o Kubě ihned zapojili. On svými písněmi a koncerty, anebo třeba projektem na speciální přípravu kubánských řidičů bezpečnostních především hasičských a policejních sborů na nově vzniklém autodromu a já vydáváním časopisu Venceremos, přednáškami a putovními výstavkami o Kubě po celé republice.

S jednou takovou výstavkou jsme směřovali do moravskoslezského kraje a při organizační přípravě mně napadl Statisův zámek v Porubě. Zvedl jsem sluchátko, vytočil číslo a nadechl se k co nejpřítažlivějšímu objasnění mého nápadu…

Celý telefonát však trval jen pár vteřin: Ahoj bratře! Ahoj bratře! Mám připravenou výstavu na stendech o Kubě… A než jsem se nadechl… na druhé straně zaznělo – Perfektní! O nic se bratře nestarej. Přivez to sem a ostatní zařídím…

Na vernisáži za týden pak byla spolu se stovkou hostí i kubánská velvyslankyně a moravskoslezský hejtman. No, jak se v normálních dobách říkávalo: „Kdo rychle dává, dvakrát dává!“

A o kom že to tady celou dobu vyprávím?

Ano, řeč je o řecko-českém vskutku národním umělci, písničkáři, muzikantovi, skladateli, kytaristovi, zámeckém pánu a vždy charakterním komunistovi – Statisi Prusalisovi, který právě 13. srpna před osmi lety (2016) odešel do hudebního nebe.

Sám o sobě říkával: „Měl jsem to štěstí, které měl málokdo, že jsem se dostal do blízkosti lidí, kteří budovali nový svět. Podařilo se jim dojít na sám práh...“

Nevyhnul se ani pomluvám a podrazům a rád při tom užíval mé hornické pořekadlo: „Pomluva je jako uhlí. Když nespálí, aspoň pošpiní!“

Epanastatis Prusalis, jak zní jeho celé pravé jméno, uměleckým jménem Statis, pocházel ze severního Řecka. Jeho předci však přišli původem až z Kavkazu. Prarodiče Statise byli nuceni odejít do dnešního města Bursa v Turecku a po řecko-turecké válce (1919 až 1922) museli přesídlit do hor na řeckém severu. Obživou jim bylo zemědělství a tradovalo se, že dědeček Statise byl špičkový odborník na pěstování tabáku.

Narodil se 16. listopadu 1948. Svého otce partyzána nikdy nepoznal. Sám, když o něm mluvil tak vzpomínal: „Můj otec za války velel podzemnímu hnutí v Soluni. Za občanské války byl jedním z vysokých důstojníků. Ironií osudu zahynul jeden den před mým narozením. Přál si, aby jeho syn – a věřil, že se mu narodí syn, tak aby jeho syn byl revolucionář.“

Ono jméno „Epanastatis“ právě znamená v řečtině revolucionář – rebel. Partyzáni mu tak po narození začali říkat, a nakonec mu toto jméno zůstalo. S úsměvem připomínal: „Říkali mi to tak dlouho revolucionář, až se mi to dostalo do občanky.“

Malý Epanastatis byl krátce po narození převezen s matkou do Bulkesu v Jugoslávii, kde strávil asi měsíc. Toto město měl poznamenané i v rodném listu. Sám z vyprávění babičky vzpomíná: „Byl to strastiplný pochod, kdy žena, která před dvěma třemi dny rodila, s kojencem v náručí přecházela přes hory. Maminka o tom nikdy moc nechtěla mluvit. Strašně ji trápilo, že otec tam zůstal a bojoval. Až později se dozvěděla o jeho osudu.“

A právě z Bulkesu odešli do Československa. Nejdříve se dostal do Nových Zámků na Slovensku, kde proběhlo první ošetření. Posléze žil v dětských domovech u Mikulova a Klokočova. Na to období vzpomíná: „Přijeli i můj dědeček a babička. Tak jsem měl to štěstí, že jsem se z toho dětského domova dostal do péče svých starých rodičů, kde jsem byl až do chvíle, než jsem měl nastoupit školní docházku. Pro mě, stejně jako pro všechny děti podobného osudu, bylo neuvěřitelným štěstím být v dětském domově. Dokonce si myslím, že bez těch dětských domovů bychom mnozí neznali ani náš rodný jazyk a zapomněli bychom možná i naše zvyky.“

Dětský domov, kde malý Statis žil, se nacházel na zámku v Šilheřovicích v okrese Opava. (Před druhou světovou válkou patřil Rotschildům.) Na krásné prostředí zámku Statis vzpomíná: „Nemohli jsme vyrůst v žádné rošťáky, ta kultivovanost toho místa, kde jsme vyrůstali, ta se zákonitě musela přelít do našich srdcí a duší. Od první chvíle, už jako děti, jsme cítili tu obrovskou lásku, kterou nás československý národ obklopoval. Později jsme pochopili, že nám českoslovenští lidé dávali kolikrát víc, než byli schopni dát svým vlastním dětem.“

V dětském domově probíhalo vyučování jak v češtině, tak i v řečtině. Chodily tam i děti s makedonskou národností, kteří se učili makedonsky.

Ve 12 letech, když se rodinná situace stabilizovala odešel za maminkou do ostravské Poruby. Po dokončení základní školy absolvoval automobilovou průmyslovku a začal pracovat jako šofér. Vozil různé i politické činitele. O té době vzpomíná: „Vozil jsem jednak generálního tajemníka Komunistické strany Řecka Florakise. Jezdil jsem i s prvním tajemníkem Komunistické strany Řecka v České republice, který se jmenoval Apostonis Chadzandoniku. Jezdil jsem taky se soudruhem Fotijadisem. Vozil jsem i předsedu pražské organizace komunistů Antonína Kapka. Měl jsem to štěstí, které měl málokdo, že jsem se dostal do blízkosti lidí, kteří budovali nový svět…“

Takto na vrcholné představitele minulého režimu vzpomíná: „Vozil jsem je a při tom žil v Kolodějích u Prahy na zámku vlády, celé týdny jsem tam pobýval. Víte, zdá se to až neuvěřitelné, ale byli to absolutně čistí lidé. Kdyby na ně dnešní politici mohli něco najít, tak by to velmi rádi udělali, pro diskriminaci té politické garnitury by to využili. Ale bohužel nebo bohudík není nic, co na ně člověk může najít. Byli to vzdělaní lidé. Jestli dnes někdo chce něco říkat na Husáka nebo na Štrougala nebo na kohokoli, s kým jsem dělal, na Chňoupka, mají smůlu. Byli to lidé, kterých si vážil svět. Seděli jsme v Kolodějích u Prahy na zámku vlády, ti politici, ač jsem byl jejich řidič, mě brali všude s sebou, seděl jsem u těch jednání, nebyl jsem sluhou, kterej musí sedět venku v autě a čekat, než politik skončí, já s nima seděl u jednání, já s nima jedl, já vedle nich spal.

Možná to byl talent, kterým jsem oplýval, že byli rádi, že jsem byl v jejich blízkosti. Byl jsem docela dobrý zpěvák, takže jsem jim zpíval písně, které měli rádi.

Z druhé strany mně například ministr Chňoupek do detailů objasnil několik světových konfliktů, do kterých normální člověk nevidí, a nepochopí, proč se odvíjeli tak, a ne jinak. Tedy věci, které jen z novin či televize nepochopíš. Můžu říct, že jsem byl jeden z těch, kteří poznali tyto lidi zblízka.“

Životním osudem se Statisovi však stala hudba. Začal studovat na hudební konzervatoři a poté založil řecko-českou hudební folkrockovou skupinu Atény. A ruku na srdce většina z nás si z té doby spíše pamatovala sestry Marthu a Tenu Elefteriadu než štíhlého mladíčka Statise.

O počátcích skupiny vzpomíná: „Postavil jsem hudební soubor většinou z lidí, kteří o muzice neměli páru, ale já jsem vsadil na lidskou touhu něco dokázat a vyplatilo se to.“ 

Po převratu v roce 1989 byla kapele zakázána činnost Koncertní a divadelní agenturou Ostrava. Poté Statis vystupoval většinou již jen sólově a nejen doma. Zpíval a hrál v Paříži, Pchongjangu, Římě, Moskvě…

Například o koncertech které absolvoval v Korejské lidově demokratické republice říká, že v jeho dojmech převážila pozitiva nad negativy. „Žádný hladomor jsem tady neviděl. Korejci jsou skromný národ. Jejich města moderní a naprosto čistá. Každý má vzdělání, jejich osobní vyspělost je famózní. Všude je vidět mimořádná péče o děti. Děti jsou od malička vychovávány ke sportu a zájmu o kulturu. Byl jsem v Paláci dětí a mládeže, který je vystavěn do oblouku, jako náruč matky, která objímá své děti. Tisíce učeben a v každé se děti něco učí. Tam se učí balet, tam se učí houslím, tam tahají harmoniku. Já jsem se tam procházel cele dny a strašně mě to zajímalo…“

Se Statisem jsme se shodli na tom, že aby člověk poznal kulturu, zvyky a historii národa musel by tam žít mnohem déle, ale také na tom, že se u nás neinformuje v mnoha směrech objektivně a že je u nás uměle vytvářena nenávist k národu, který si to vůbec nezaslouží. 

„Osobně mě silně zasáhlo válečnické tažení zemí Severoatlantické aliance proti mírumilovné všemi Evropany navštěvované zemi – Jugoslávii“, vzpomíná na dobu, kdy se stal součástí živého štítu v Bělehradě.

Statis Prusalis tam v bombardovaném Bělehradě na jaře 1999 strávil týden. Vystupoval v srbochorvatštině na koncertech, které se konaly na mostech ohrožených bombardováním.

„Já jsem cítil to, co cítili všichni pokrokoví zpěváci, umělci. Cítil jsem potřebu nějakým způsobem projevit solidaritu s utrpením srbského národa. Dnes se ta pravda nenosí, Srbové sehráli významnou roli v protifašistickém odboji a Němci nemají na ta léta dobré vzpomínky, a tak v podobě toho agresivního bombardování přišla odplata. Nemyslím si, že je v třetím tisíciletí vhodné, aby jakýkoli problém byl řešen tímto způsobem. Když jsme stáli pod těmi zasaženými mosty, když si člověk uvědomí, kolik lidské práce dá most postavit, a potom letí někdo, kdo ani ten most pomalu nevidí, vidí jenom křížek jako cíl, nevidí utrpení lidí, které zasáhne, ale on ten knoflík zmáčkne. Kdyby to byl příslušník kulturního národa, tak člověk bude hledat nějaký smysl toho jeho činu, ale bohužel, jsou to lidé, kteří svoji kulturu postavili na zabíjeni indiánů, prostě kovbojové.“

A ve svých vzpomínkách, s citlivostí sobě vlastní, pokračuje: „Atmosféra úžasná. Když vidíte, že na koncertě před váma jsou desítky tisíc mladých lidí, kteří cítili to, co já. Nad námi lítaly rakety Phantom, ten blbec to mohl zmačknout kdykoliv. Vkrádají se různé myšlenky, co udělám, jsem na mostě, vysoko nad hladinou, když skočím nebo když se to proboří, spadneme dolů, co se stane? A přesto jeden podporuje druhýho a říkáš si: Když jich tady je deset tisíc, patnáct, dvacet, třicet tisíc, proč bych měl uhnout? Tak tam seš. Je děsivé, když slyšíš sirénu, když slyšíš desítky, stovky sirén. Strašný pocit.“

V Bělehradě se Statis Prusalis setkal i s tehdejším prezidentem Svazové republiky Jugoslávie Slobodanem Miloševićem a bývalým předákem bosenských Srbů Radovanem Karadžićem. „Především to byli vlastenci…, neudělali nic, co by bylo proti zájmům národů bývalé Jugoslávie. Proto také ten Haagský tribunál, nástroj Spojených států, který nemá žádný mandát, nedokázal Miloševiće odsoudit...“

Statis Prusalis byl všeuměl. Po nástupu třetího milénia se začal věnovat dokumentární tvorbě. Natočil několik filmů o životě na východním Slovensku. Místech, které považoval za ráj na zemi. Natočil film Zabudnutý raj, kterým jej provázel známý slovenský herec Juraj Kukura s naší Jiřinkou Bohdalovou, jmenuje se Habura Habura, ve kterém představil život zapadlé východoslovenské vesničky.

Účastnil se na tvorbě filmu „Uloupené Kosovo“ nebo dokumentu o vrazích bratrech Mašínech.

Natočil dokument pro Českou televizi s názvem „Nebezpečný svět kalorií po 35 letech“. Pořad navazuje na seriál uvedený v 70. letech, kde hrál hlavní roli lékař dietolog Rajko Doleček, později upřímný a velký přítel Statise.

Nezapomenu, jak jsme si s Rajkem (bydlel a pracoval v Porubě) dali rande u Statise na zámku a dodělávali korektury nad jeho knihou „Žaluji!“ pojednávající o zločinech Spojených států a NATO při rozbití Jugoslávie. (Jugoslávie od dob Jozifa Broz Tita v té době již několik desetiletí určovala politické směřování zemí takzvaného Třetího světa.) Kniha měla sloužit i k obhajobě vězněného a později (11. 3. 2006) zavražděného v Haagu Jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče

Profesor Doleček byl neskutečně moudrý, sečtělý a ve své práci i tvorbě precizní a lidsky mimořádně skromný a přívětivý člověk. Nad mnohaset stránkovou a tisíce faktů o zločinech NATO přinášející knihou jsme se však prali o každé slovo, čárku, kurzívu. A právě uprostřed jedné takové bouřlivé debaty vydavatele s autorem přistoupil Statis s malým občerstvením. V tu chvíli Rajko otočil zrak o 180 stupňů a tisíc kilometrů severněji ke Statisovi a povídá: „Ty viněty na ten panenský olivový olej cos přivezl z Řecka se Ti povedly. I mně to tam sedí... (profesor byl na nich v lékařském plášti s dobromyslným a optimistickým úsměvem – připoznámka autora), ale tu větu, že „při konzumaci olivového oleje budou lidé hubnout“ musíš vyhodit. To je totiž přesně naopak!“ Pak se, aniž by hnul brvou otočil ke mně a pokračovali jsme dál, tak říkajíc na Kosovském poli.

Připomínám to proto protože Statis, jako správný podnikatel dělal všechno možné a pracoval v mnoha oblastech, aby zachránil Porubský zámek, který jeho zásluhou povstal jak slavný Fénix z popela.

Nikdo v jeho vzkříšení nevěřil a také proto mu jej úřady jako rumiště prodaly za „nízkou“ cenu, a ještě s podmínkou urychlené likvidace těch trosek… Statis ale dokázal nemožné! A pomocí stovek řemeslníků a brigádníků, ale i designerů a umělců (v neposlední řadě s využitím svých umělecky nadaných dcer) vyrostl uprostřed dělnické Poruby kulturní stánek jak pro slavnostní okamžiky, tak i k odpočinku všedního dne.

Konal tam koncerty, organizoval různé soutěže, šachové turnaje, ve studiu nahrával písně i filmy… v prostorách zámeckých pokojů ubytovával známé i neznámé sportovce, kulturní i politické osobnosti. Konaly se zde překrásné svatby, přehlídky krásy ale i prostá setkání se zajímavými lidmi. Byl tam Miloš Zeman, kterému napsal volební song; ve velkém sále bouřil předseda Belgické strany práce Ludo Martens nad knihou Jiný pohled na Stalina, ale třeba i šéfredaktor Moskevské Tribuny Nikolaj Andrijanov.

Pravidelně se tu konaly besedy s kubánskými velvyslanci, výstavky a další zajímavé události. Takových akcí se Statis rád osobně účastnil spolu s kytarou, kterou měl vždy po ruce a k radosti všech na nich také vystupoval.

Tvořil i velice zajímavé komponované pořady i pro rozhlasovou stanici Haló Futura komunistické strany.

Jako syn revolucionáře byl celý život komunistického přesvědčení. Nejprve v Řecké komunistické straně a později v té Česko-moravsko-slezské. Sám říkával: „Bylo to logické vyvrcholení poznatků a souhrn všech událostí, které se odehrály v mé rodině, v mé blízkosti, v mém životě.“

Jak se mi přiznal, tak na stranické schůze moc nedocházel. Trávil mnoho času na koncertních turné, a po roce 1990 byl zaneprázdněn opravou porubského zámku. Ale jedním dechem nezapomíná podotknout: „Na druhou stranou jsem svým uměním přispíval na stovkách akcí, tou účinnou zbraní, kterou hudba je, podporoval jsem vědomí těch lidí a řekl bych těch nejčistších, protože všichni ti darebáci zahodili legitimace a vstoupili do ODS a do všech těch politických stran, které se tu po roce 1989 na scéně objevily.“

Rok 1989 hodnotil jako majetkový převrat: „Západní svět už byl na kolenou, ekonomika by se za rok dva položila, a teď najednou se před nima otevřelo to obrovské teritorium východní Evropy.“

K přístupu Komunistické strany Československa k listopadovým událostem vzpomínal: „Vítám rozhodnutí komunistické strany zachovat se před dvaceti lety tak, jak se zachovala. Řeč o bezradnosti komunistického vedení a že to snad byli úplní kreténi a debilové, je nesmysl. Komunistická strana měla prostředky a moc v rukou, aby zachránila věc socialismu, ale lidé chtěli změnu. Sytí lidé s absolutní zaměstnaností chtěli poznat, co je nezaměstnanost, chtěli poznat to, co přijde, co jsme nezažili.“

Přestože byl členem komunistické strany, podporoval i politickou činnost Miloše Zemana. Sám o tom říká: „S Milošem nás pojí dlouholeté přátelství. Jezdil sem a bydlel tu na zámku, vykuřoval ty své cigarety. Já jsem člověk, který je sice jiné politické orientace, ale jde tu o demokracii. Mějme každý svůj názor, ale to nám nebrání, abychom byli přátelé.“

Statis napsal Zemanovi několik písniček a skladeb, na předvolební mítinky. Miloš Zeman na urýpané dotazy novinářům odpovídal jedinou větou: „Statis je můj kámoš!“

Ke spolupráci se zpravodajskými službami Československé socialistické republiky vzpomínal: „Věřil jsem v socialismus a za jeho obranu jsem byl ochoten udělat všechno to, čím mě zpravodajské služby pověřily a co jsem kde ve světě měl splnit za úkol. Vím, že to nebyly žádné hrdinské činy, byla to tvorba nějaké mozaiky, ale její důležitost jsem si uvědomoval, ať to bylo kdekoli v Evropě, kde jsem plnil nějaký úkol.“

Nejvíce Statise „proslavila“ jeho odvaha a odhodlání ihned po převratu zrekonstruovat ruinu zvanou zámek Poruba. 

Menší barokní zámek, který pochází ze 16. století, koupil Statis v roce 1990 za 96 tisíc korun těsně před demolicí. Na dobu tohoto svého rozhodnutí vzpomíná: „Byl vydán demoliční příkaz, přijely buldozery a začaly zámek srovnávat se zemí, srovnaly pravé křídlo a chystaly se na levé. V té chvíli to ještě ke všemu nějaký darebák zapálil.“

Rekonstrukce zámku Statise Prusalise zcela pohltila: „Stovky lidí, desítky firem, já jsem neměl žádného stavbyvedoucího, nikoho, kdo by koordinoval práci. Všechno jsem to dělal sám. Pracoval jsem šestnáct, osmnáct hodin denně, nebyla minuta volná. Já byl v časové tísni. Koupil jsem zámek a oni hned na to mně dali příkaz k odstranění nebezpečné stavby. Řekneš si, hňupovina, blbost, ale takoví jsou dnešní politici, vlády ve městech, vesnicích. Zámek mi nebyl prodán proto, abych ho zachránil, ale s tou spekulativní představou, že ty ruiny budu muset odstranit na svoje náklady. Oni nevěřili, že ten zámek dokážu zachránit. Tehdy se vyjádřilo třináct velkých podniků, že zámek je prostě nemožné zachránit, že je v takovém stavu, že to nejde. Použil jsem moderní technologie, pracovní strategii, ovlivňoval jsem své spolupracovníky, své zaměstnance, brigádníky…, ovlivňoval jsem absolutně všechno, aby ten zámek byl zachráněn.“

Jeho hodnota je dnes odhadována na půl miliardy korun.

Nezapomenu, jak při jedné společně trávené revoluční noci (to jsou ty při kterých u sklenky vína a při kytaře přesně víte co se mělo udělat a neudělalo) – bylo to v době komplikovaného a neúspěšného prodeje budovy ÚV KSČM v Praze – najednou řekl: „Tady má strana své sídlo. Zde může pracovat ústřední výbor. Když zítra přijdou, tak je to jejich!“ V tu chvíli jsem věděl, že by to udělal.

Lidé si nejednou při jeho vystoupení kladli otázku: Tak je Čech nebo Řek? A tak jako si já při sčítání lidu píšu do kolonky národnost „československá“, na protest proti neústavnímu rozdělení státního uskupení mých československých předků i potomků, tak si myslím, že kdyby to šlo, tak by Statis napsal – „řeckočeská“ nebo „českořecká“.

Doma mluvil řecky i česky, slavil řecké i české svátky, např. Vánoce však slavil s rodinou jako Češi – s kaprem a bramborovým salátem.

„Vzal jsem si Řekyni, mám čtyři dcery, mé děti vystudovaly vysoké školy. Dvě z mých dcer vystudovaly malbu u prof. Halberštáta, jsou uznávané malířky, a především ta mladší teď malovala pro slovenského prezidenta.“

Statis Prusalis byl vždy hrdý na to, že se jeho dcery dokázaly úspěšně zařadit do české společnosti. Měl úctu ke všem blízkým v rodině. Maminka Statise pracovala v Krnově a byla kulturně velmi aktivní. Zpívala v řeckém souboru. Poté, co se usadila v Československu, se opět provdala. Statis vzpomíná: „Vzala si taky bojovníka za svobodu Řecka, jmenoval se Janis Vasilakos. Byl havířem v Ostravě, a byl dokonce Hrdinou socialistické práce čili člověk, který v havířině lámal rekordy.“ Z tohoto manželství se zrodili Statisovi dva bratři Vangelis a Nikos.

„Vangelis se vypracoval na světovou elitu instrumentalisty na řecký nástroj buzuki, sám ho velmi proslavil ve světě. Řekl bych, nechybí na žádné velké nahrávce velkých umělců. Věnoval se studiové práci pro jiné sólisty, zpěváky, jim natáčel podklady. Sám zůstal ve stínu těch, pro které pracoval. Teď se snažím, protože mám velké studio, když už je kmet muzikant, tak aby na závěr natočil to nejlepší, co nahrál v životě.

Nikos, ten zase pokazil všechno, co pokazit mohl, dokonce o tom vydal i knihu, kterou nazval Lotr. (Vydalo Orego – pozn. redakce) Byl velmi úspěšný podnikatel, byla chvíle, kdy mu v Ostravě patřilo téměř všechno, desítky supermarketů, večerek, přepravních společností, diskoték, několik velkých obchodů s alkoholem, tabákem, taxislužby. Tak jak to v kapitalistické společnosti bývá, přijde jeden den a nemáš vůbec nic, to byl jeho osud.“

Když v pouhých 67 letech odešel Statis do hudebního Marxova nebe, zaskočilo to všechny, kdo jsme jej znali. Od stále pozitivně naladěného člověka to nečekáte obzvlášť když jej znáte už jako frontmana od dob počátků kapely Athény. Krásně s citem to napsal novinář a hudebník Milan Bátor z jehož nekrologu si jen trošku vypůjčím.

(…) Laskavost. Statis chtěl vždy a každému pomoci. Naposledy před týdnem mi volal a otcovsky sdělil: „Každý dobrý muzikant by měl mít i slušné technické zázemí doma, však až pojedeš kolem zámku, Milánku, tak se zastav, já ti něco půjčím a naučím tě s tím i zacházet.“

Fantazie. Statis a jeho fantazie, to byl skutečný gejzír. Psal vynikající texty, které patří k tomu lepšímu, co ve folkové produkci vzniklo. Statis dokázal širokými plachtami vzedmout lidskou duši, která hodně viděla, slyšela a prožila.

Vděk a úcta k člověku. Každého člověka vnímal Statis jako plnohodnotnou osobnost, kterou je třeba podporovat. Odmítal škatulkovat, nestavěl žádné hranice. Přestože jeho vidění světa bylo silně levicové nepřestával do konce svého života připomínat a vždy bezvýhradně oceňoval humanitu českého národa.

S tím souvisela i jeho schopnost komunikace s každým, ať už se jednalo o cikána, bezdomovce či alkoholika. Statis dokázal mluvit opravdu se všemi a jeho vrozená lidskost a míra tolerance byla jednou z největších, s kterou se v životě můžete setkat.

Zámecký pán, milionář, majitel zámku. Nikdy o tom takto osobně nemluvil. Nikdy se nechvástal. Nikdy nepřeháněl. Říkal, že porubský zámek vzkřísil z ruin, což byla pravda. Také nezapomněl poděkovat všem mistrům různých řemesel, jak stojí uvedeno na desce upevněné na stěně zámku.

Největší prostor v médiích dostával v souvislosti se svými pozitivními výroky o komunismu. Pomlouvali ho, že prý nedokáže rozlišovat mezi skutečností a ideologickou „totalitou“. To, že se měl dobře v Československu za komunismu pro něj bylo prý důkazem toho, že to tak musí fungovat stejně i jinde na světě.

Jídlo. Ze všech věcí na světě, kromě své rodiny, lidstva, hudby a života obecně, měl nejraději jídlo. S úzkostí jsem pozoroval jeho rostoucí obezitu a jeho boj s touto nemocí. Vyzkoušel všechny možné metody, které by snížily jeho nebezpečný stav. Ani lékaři to s ním neměli jednoduché, protože slíbil a nedodržel. Bylo to silnější než on.

Jednou dokonce vzal profesora Dolečka na týden do Řecka, kde v jednom pravoslavném klášteře na opuštěném ostrůvku drželi týden půst. Rajko to nepotřeboval a Statise to jen přibrzdilo. Černou kleriku, kterou poté nosil mu sice zakrývala mohutnost v jeden celek, ale hlavně nahrazovala již nedostižný normální šat.

Bohužel, jeho velké a široké srdce, ale tu jeho velkou werichovskou i menšíkovskou plnost vydrželo pouhých 67 let.

Statis Prusalis se zapsal do mého srdce jako opravdu citlivý člověk, jehož dobré srdce a povaha vysoce převyšovaly drobná negativa. Ale kdo z nás je dokonalý. Nakonec bratrům se odpouští všechno. Byl otevřený všem a všemu. V životě toho vykonal mnoho, a to pozitivní jednoznačně převažuje. Statis žil naplno!